Policie nemá pochyby, že výbuchy ve Vrběticích mají na svědomí agenti GRU, přesto věc odložila. Jde o fatální pochybení policie a politickou hru?

1. Znění dotazu

Mám dotaz ohledně kauzy Vrbětice. Policie dospěla k jednoznačnému závěru, že za výbuchy muničních skladů ve Vrběticích a okolí stojí agenti ruské vojenské rozvědky GRU. Policie ale přesto věc odložila. Jako důvod policie i státní zastupitelství uvádí, že Ruská federace odmítá pachatele vydat do ČR k trestnímu stíhání. Podle některých právníků toto není možné, jelikož podle českých zákonů mají být tito údajní pachatelé v ČR trestně stíháni jako uprchlí.

Konkrétně například článek na serveru 42tcen.com, ze dne 02.05.2024 (autor neuveden) je nadepsán takto: Kauza Vrbětice je zpravodajská a politická hra. Bez soudu ukázali prstem na Rusko, říká Rajchl. Podle tohoto článku měl advokát a politik Jiří Rajchl uvést následující: Osobně se domnívám, že nešlo ani tak o oživení celé kauzy, jako spíše o její definitivní uzavření s tím, že se bez řádného soudu ukáže prstem na Rusko. Standardně by mělo být vedeno řízení proti uprchlým s tím, že tito by dostali přidělené obhájce, kteří by u soudu požadovali předložení důkazů prokazujících vinu obou podezřelých.

Mluví policie a státní zastupitelství v tomto případě pravdu? Jde o zpravodajskou a politickou hru?

2. Právní rozbor dotazu

2.1. Stanovisko Policie ČR a státního zastupitelství

Jelikož nemám možnost seznámení se spisovým materiálem policie a státního zastupitelství, vycházím zde jen z veřejně dostupných informací z médií.

Podle informací z médií, policie věc odložila, jelikož Ruská federace odmítla k žádosti českého státu vydat údajné pachatele k trestnímu stíhání na území České republiky. Proto nejsou splněny zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání proti uprchlému, tudíž nezbývá než věc odložit. Policie ani státní zástupce, a tedy i český stát, nemá přitom pochybnosti, že pachateli předmětných výbuchů muničních skladů ve Vrběticích jsou agenti ruské GRU.

2.2. Právní úprava řízení proti uprchlému

Trestní řízení proti uprchlému upravuje § 302 trestního řádu. Podle tohoto zákonného ustanovení lze trestní řízení konat jen proti tomu, „kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá„.

Je nepochybné, že v této kauze je nutno řešit, zda se údajní pachatelé, jakožto občané Ruské federace, s trvalým a obvyklým pobytem v Ruské federaci, setrváváním na tomto území, vyhýbají trestnímu stíhání v ČR.

Ke shora citovanému zákonnému ustanovení (§ 302 trestního řádu) je nutno uvést, že jej samozřejmě nelze vyložit izolovaně, ale ve spojení s ostatními relevantními ustanoveními českého právního řádu. Konkrétně se zde jedná o následující právní předpisy:

• Článek 67 a násl. smlouvy o právní pomoci mezi ČR a Ruskou federací.
• Ustanovení § 105 a násl. zákona o mezinárodní trestní justiční spolupráci.

K problematice přípustnosti vedení řízení proti uprchlému dále existuje judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu ČR. Jelikož se tato problematika týká základního lidského práva na spravedlivý proces, je zde relevantní i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.

Zde lze proto zmínit závěry často citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.04.1995, sp. zn. 8 To 10/94, publikovaného ve sbírce NS, pod č. 7/1995: Skutečnost, že se pachatel trestného činu spáchaného na území České republiky stal v důsledku zániku ČSFR občanem cizího státu – Slovenské republiky, kde má trvalé bydliště, nevylučuje možnost konat proti němu řízení proti uprchlému podle § 302 odst. 1 tr. ř. stejně jako proti každému cizinci, který se zdržuje ve svém domovském státě. I za těchto okolností se pachatel totiž může pobytem v cizině vyhýbat trestnímu stíhání. Závěr o tom, že se pachatel vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině, lze v takových případech učinit jen na základě konkrétních zjištění o jeho chování (např. odmítání převzetí zásilek od orgánů trestního řízení České republiky apod.).

Z další relevantní judikatury a shora uvedené právní úpravy dále vyplývá, že pachatele zpravidla lze stíhat jako uprchlého pokud není možné žádat o jeho vydání z ciziny, zejména proto, že konkrétní stát takovéto osoby k trestnímu stíhání nevydává, a to zejména za situace, kdy tento pachatel není občanem státu kam se uchýlil, nemá v tomto státu trvalý ani obvyklý pobyt, není známo jeho přesné místo pobytu, nelze mu doručovat písemnosti apod.

Toto ale není úplně případ Ruské federace, jelikož mezi ČR a Ruskou federací uzavřena smlouva o právní pomoci, podle které je vydání pachatelů do ČR možné. Podle článku 67 odst. 1 a 2 této smlouvy o právní pomoci platí: (1) Smluvní strany se zavazují, že za podmínek stanovených v této smlouvě, si budou na žádost navzájem vydávat osoby nacházející se na jejich území k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu. (2) Vydání k trestnímu stíhání je přípustné pro takové činy, které jsou podle právních řádů obou smluvních stran trestné a za které může být uložen trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku nebo trest přísnější.

Ruská federace ale vydání pachatelů odmítla s odkazem na tuto smlouvu a s uvedením důvodů. Podle médií Rusko uvedlo důvody, že by vydání mohlo poškodit jeho svrchovanost, veřejný pořádek a důležité zájmy. I když tyto důvody nevydání pachatelů lze spíše považovat za neopodstatněné, nic to nemění na tom, že toto rozhodnutí Ruské federace je aktuálně třeba považovat za nezměnitelné.

Překážkou stíhání podezřelých v ČR tedy není to, že by se trestnímu stíhání vyhýbali pobytem v cizině, jak stanovuje shora citovaný § 302 trestního řádu, nýbrž neochota Ruské federace splnit její závazek podle čl. 67 odst. 2, 3 smlouvy o právní pomoci, a to vydat podezřelé k trestnímu stíhání do ČR.

Ostatně pokud by podezřelí byli přesto v ČR trestně stíháni jako uprchlí, jejich obhájce by se jistě dovolal protiprávnosti takovéhoto stíhání anebo protiprávnosti následného odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlým.

Pouze na základě mediálně známých informací lze tak dovozovat, že Policie ČR, resp. státní zástupce, který nepochybně v této věci dával policii pokyny, jak má postupovat (§ 157 odst. 2 trestního řádu), vyložila shora nastíněnou právní úpravu a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tak, že ze samotného chování pachatelů nelze učinit závěr o jejich vyhýbání se trestnímu stíhání v ČR, když jako občané Ruské federace tam legálně pobývají, jejich pobyt je znám a podle čl. 4 smlouvy o právní pomoci má Ruská federace povinnost zajistit i doručovat předvolání a jiných písemností od orgánů činných v trestním řízení ČR. Je samozřejmě otázkou, zda tuto smluvní povinnost Ruská federace plní, jelikož toto jsem v médiích nedohledal.

2.3. Stížnost firmy poškozené výbuchem

Podle informací z médií je jedním z poškozených v kauze „Vrbětice“ je společnost „Imex Group“, které měla patřit uskladněná a explodovaná munice. Dle článku Václava Buriana, Jakuba Bartosze a Aleše Fuksy, ze dne 29.04.2024, na serveru Novinky.cz, Imex Group hodlá proti usnesení o odložení věci podat stížnost. Lze proto předpokládat, že postup policie a státního zastupitelství bude přezkoumám soudy, a to případně i Nejvyšším a následně i Ústavním soudem.

3. Znění odpovědi

Z veřejně dostupných zdrojů nelze dospět k závěru, že by odložením věci došlo k očividnému a jednoznačnému pochybení policie, potažmo státní zástupkyně. Podle mého názoru takovéto rozhodnutí policejního orgánu v dané trestní věci může být opodstatněno a být v souladu s tuzemskou právní úpravou.

Nicméně jednoznačnější stanovisko k řešené otázce zde nelze uvést, a to ze dvou důvodů. Jednak nemám k dispozici podrobnější informace ze spisového materiálu a dále, že tato konkrétní kauza se podle mého názoru trochu vymyká z doposud známé rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu ČR. Proto nelze vyloučit, že soud, který bude projednávat případnou stížnost proti usnesení o odložení věci (a případně následně také Nejvyšší i Ústavní soud), vysloví jiný právní názor a dá za pravdu odpůrcům odložení této trestní kauzy.

Jak je uvedeno shora (bod 2.3.) lze ale očekávat, že pokud Imex Group podá proti usnesení o odložení věci stížnost, dočkáme se podrobného soudního přezkumu této záležitosti a případně i veřejně dostupného soudního rozhodnutí, včetně podrobného odůvodnění. Toto by potom mohlo rozptýlit veškeré pochybnosti vznesené v médiích o postupu orgánů činných v trestním řízení v této věci.