Odsouzení ČR Evropským soudem pro lidská práva za mučení a vystavení ponižujícímu zacházení Policií ČR

Kategorie: Aktuality|Téma: |Aktualizace: 03.03.2015|
Úvod>Aktuality>Odsouzení ČR Evropským soudem pro lidská práva za mučení a vystavení ponižujícímu zacházení Policií ČR
COVID 19 - odpovědnost za trestný čin šíření nakažlivé nemociCOVID 19 - odpovědnost za trestný čin šíření nakažlivé nemoci

Evropský soud pro lidská práva rozsudkem v kauze “Kummer v. Česká republika” shledal Český stát odpovědným za mučení a nelidské a ponižující zacházení osoby během jejího zajištění na služebně Policie ČR.

Jiným slovy řečeno ESLP rozhodl, že Česká republika porušila Čl. 3 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zní: Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Z odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva

Základní informace o řízení

Řízení bylo zahájeno stížností (č. 32133/11) směřující proti České republice, kterou dne 18. května 2011 podal k Soudu občan České republiky. Stěžovatele zastupuje David Netušil, advokát působící v Praze. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec Vít A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti. 

Základní skutkové okolnosti případu

Dne 1. května 2010 se stěžovatel kolem třetí hodiny ranní vracel domů z baru, kde popíjel alkohol, když ho zastavila hlídka městské policie a požádala ho o předložení občanského průkazu. Stěžovatel u sebe neměl žádný doklad totožnosti, ale řekl policistům, že bydlí jen o padesát metrů dál a že ho mohou doprovodit domů, aby jim tam mohl prokázat svoji totožnost. Hlídka však trvala na tom, že ho odveze autem na policejní stanici v Aši, kde stěžovatel uvede své jméno a adresu. Následně bylo stěžovateli sděleno, že se dopustil přestupku močení na veřejnosti. Dechová zkouška na alkohol odhalila, že měl v krvi 2 promile alkoholu.

Stěžovatelova verze skutkových okolností

Po zjištění totožnosti stěžovatele a určení hladiny alkoholu v jeho krvi policisté stěžovatele vyzvali, aby přešel do jiné místnosti. Stěžovatel to odmítl a dotázal se, proč byl předveden na policejní stanici. Policista mu zkroutil ruku, nasadil mu pouta a odvedl ho do policejní cely, kde byl stěžovatel připoután k železnému oku ve zdi. Pokusil se vyprostit, ale byl uhozen pěstí do hrudi, zezadu do hlavy a do lícní kosti. Poté byl ponechán připoutaný jednou rukou ke zdi.

Po nějaké době začal stěžovatel kopat do dveří, aby upoutal pozornost dalších policistů, kteří by ho mohli osvobodit. Do cely však vstoupil tentýž policista a srazil ho na zem. Poté poklekl na stěžovatelovu hruď a několikrát ho udeřil oběma rukama. Následně policista natáhl stěžovatelovu volnou ruku a připoutal ji k železnému úchytu na opačné straně cely. Podkopl stěžovateli nohy, a ten tak visel pouze za roztažené paže. Nakonec stěžovateli spoutal nohy a několikrát ho udeřil po zádech. Tomuto jednání v cele přihlížel další policista. Poté, co byl v této mučivé poloze ponechán po dobu asi půl hodiny, bylo stěžovateli sděleno, že může jít domů.

Vládní verze skutkových okolností

Podle vlády byl stěžovatel při předvedení na policejní stanici verbálně agresivní, a proto byl umístěn do cely. V cele začal kopat do dveří, ve kterých udělal díru o průměru 6 cm. Hodnota těchto dveří byla 500 Kč (24 €). Policisté zareagovali tak, že stěžovatele připoutali jednou rukou k železnému oku ve zdi, aby nemohl ničit zařízení v cele. Jelikož stěžovatel kopat a křičet nepřestal, byla mu druhá ruka připoutána k jinému želenému úchytu v protější zdi. Ani to však stěžovateli nezabránilo v kopání a ve snaze dostat se ke dveřím, a proto mu policisté spoutali ruce za zády a připoutali k železnému úchytu a nohy mu svázali koženým pásem. Po padesátiminutovém pobytu v cele se stěžovatel uklidnil a byl propuštěn.

Hodnocení Evropského soudu pro lidská práva

Jakékoli použití fyzické síly ve vztahu k osobě zbavené svobody, které není striktně nutné v důsledku vlastního chování této osoby, snižuje lidskou důstojnost a představuje v zásadě porušení práva stanoveného v článku 3 Úmluvy (viz Ribitsch proti Rakousku, 4. prosince 1995, § 38, Série A č. 336). Článek 3 Úmluvy se tedy na projednávaný případ vztahuje, neboť stěžovatel tvrdí, že byl při svém zadržení v policejní cele vystaven použití fyzické síly.

Pokud je osoba vzata do policejní vazby v dobrém zdravotním stavu, ale v okamžiku propuštění jsou u ní zjištěna zranění, je povinností státu poskytnout věrohodné vysvětlení ohledně příčiny vzniku těchto zranění; v opačném případě vyvstává jasný problém z hlediska článku 3 Úmluvy (viz Selmouni proti Francii, cit. výše, § 87; a Ribitsch proti Rakousku, cit. výše, § 34).

Soud nemůže vyvodit závěr, že byl stěžovatel policisty na policejní stanici napaden a zbit. Vychází-li však z předpokladu pravděpodobnosti vládní verze průběhu událostí – tj. že zranění, jež stěžovatel utrpěl, si tento způsobil sám svým násilným chováním v cele –, stále je třeba rozhodnout, zda samotné omezení pohybu stěžovatele v cele nebylo porušením článku 3 Úmluvy.

Opatření zbavující osobu svobody s sebou mohou často nést nevyhnutelný prvek utrpení nebo ponížení. Stát má nicméně povinnost zajistit, aby byla osoba zajištěna za podmínek, které jsou v souladu s úctou k lidské důstojnosti, aby způsob a postup výkonu těchto opatření nevystavoval tuto osobu úzkosti či strádání takové intenzity, jež by převyšovala nevyhnutelnou úroveň utrpení se zadržením neoddělitelně spojenou, a aby s ohledem na praktické požadavky odnětí svobody bylo odpovídajícím způsobem zabezpečeno její zdraví a dobré životní podmínky (viz Valašinas proti Litvě, č. 44558/98, § 101-02, ESLP 2001-VIII).

Existují menší skutkové spory ohledně omezení stěžovatele v pohybu v policejní cele. Vláda popírá, že by byl stěžovatel připoután ke kovovému oku okamžitě po svém umístění do cely. Obě strany se však shodnou na následné povaze omezení stěžovatele v pohybu, která byla u stěžovatele použita.

Pokud jde o odůvodněnost tohoto zacházení, Soud má za to, že použití omezovacích prostředků na osobě již umístěné v policejní cele, tedy v bezpečném prostředí, může být odůvodněné pouze za výjimečných okolností (viz rovněž doporučení CPT v § 41-43 výše a Julin, cit. výše, § 127).

Pokud jde o argument vlády, že použití omezovacích prostředků směřovalo k zabránění tomu, aby si stěžovatel sám ublížil, Soud poznamenává, že pouta nejenže stěžovateli v tom, aby si ublížil, účinně nezabránila, ale navíc mu způsobila minimálně otlaky na zápěstích.

Na základě prokazatelných zranění uvedených v lékařských zprávách (viz § 12, 22 a 27 výše) Soud rovněž souhlasí s tím, že stěžovatelovo připoutání a natažení mu muselo způsobit značnou bolest, což je důležitým faktorem, jež je třeba zohlednit při posuzování závažnosti zacházení (viz Archip proti Rumunsku, č. 49608/08, § 55, 27. září 2011.

Soud rovněž nesmí pustit ze zřetele celkový kontext. Události se odvíjely od drobného přestupku, kdy stěžovatel údajně močil na veřejnosti. Stěžovatel byl zadržen pouze z toho důvodu, že u sebe neměl žádný doklad totožnosti, přestože vnitrostátní právní předpisy neukládají povinnost mít doklad totožnosti vždy při sobě.

V konečném výsledku tak Soud má za to, že zacházení vnitrostátních orgánů se stěžovatelem nebylo v souladu s ustanovením článku 3 Úmluvy. V projednávaném případě uzavírá, že použití poutacích prostředků za podmínek popsaných výše představovalo ponižující zacházení. Došlo proto k porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části.

Soud bere na vědomí, že v tomto případě probíhalo vyšetřování vedené Inspekcí policie pod dohledem státního zástupce. Ačkoli byl státní zástupce nezávislý na policii, jeho čistě dohledová úloha nebyla dostačující k tomu, aby policejní vyšetřování splňovalo požadavek na nezávislost (srov. Ramsahai a ostatní, cit. výše, § 342-346, týkající se vyšetřování pod přímou odpovědností státního zastupitelství).

Soud se proto domnívá, že vyšetřování v projednávaném případě nesplnilo požadavky na účinné vyšetřování podle článku 3 Úmluvy a že došlo k porušení ustanovení uvedeného článku i v jeho procesní části.

COVID 19 - odpovědnost za trestný čin šíření nakažlivé nemociCOVID 19 - odpovědnost za trestný čin šíření nakažlivé nemoci