Pro aktuální a časté žaloby církví na určení vlastnického práva podle § 18 zákona o majetkovém vypořádání s církvemi a náboženskými společnostmi, je rozhodující zda při nabytí nemovitosti nynějším vlastníkem, došlo k tzv. prolomení blokačních paragrafů.

V současné době probíhá velké množství žalob církví, řeholních řádů a náboženských společností na určení vlastnictví státu (České republiky) k majetku (resp. většinou nemovitostem), z důvodu, že dříve byly v rozporu s tzv. blokačními paragrafy převedeny na další právnické nebo fyzické osoby.

Zmíněnými blokačními paragrafy, kterými do doby přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, mělo být zabráněno převodům historického majetku církví na další osoby, jsou § 3 zákona o velké privatizaci a § 29 zákona o půdě.

Z hlediska rozhodování soudů o těchto žalobách na určení vlastnického práva státu k historickému majetku církví jsou rozdíly v situacích, kdy je vlastníkem nemovitosti obec, město, kraj nebo pokud je vlastníkem jiná soukromá právnická nebo fyzická osoba. Tato problematika je podrobněji rozvedena níže v tomto článku:

Žaloby na určení vlastnictví dle § 18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi proti soukromým právnickým a fyzickým osobám

Žaloby církví na určení vlastnictví státu dle § 18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi proti firmám nebo jiným soukromým právnickým a fyzickým soukromým osobám, jsou úspěšnější než proti obcím, městům a krajům.

To zejména z důvodu, že soukromé právnické a fyzické osoby, podle aktuální rozhodovací soudní praxe, většinou nesplňují podmínky k tzv. prolomení výše uvedených blokačních paragrafů, které těmto osobám měly bránit v nabytí historického majetku církví.

Jedním ze soudních rozhodnutí, které tento přístup soudu částečně mění, je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09.01.2018, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, z něhož se podává zejména následující právní názor:

  • V rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu se zdůrazňuje, že blokační účinky ustanovení chránících někdejší církevní majetek je výjimečně možné prolomit, svědčí-li pro to mimořádné důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských společností na restituci jejich historického vlastnictví.
  • Byl-li by v konkrétním případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených pozemků oprávněné osobě dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim stávajícímu vlastníku, který vlastnictví nabyl v dobré víře, došlo by k porušení principu proporcionality.
  • Může-li zhojení nezákonnosti vzniklé porušením zákazu převádět z majetku státu věci, jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, opodstatňovat zanedbatelnost prospěchu, který by vydání daného statku mělo pro oprávněnou osobu, v porovnání s újmou, jež vznikne současnému vlastníkovi, tím spíše musí být prolomení blokačního paragrafu obhajitelné.
  • Pokud existují jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutečnostem upřít relevanci, jelikož mohou opodstatňovat závěr, že je namístě prolomení zákazu dispozic s historickým vlastnictvím církví a zachování platnosti právního úkonu, na jehož základě stávající vlastník nemovitost nabyl.

Žaloby na určení vlastnictví dle § 18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi proti obcím a krajům

Naproti obce, města a kraje jsou v těchto žalobách úspěšnější než firmy a soukromé právnické osoby.

  • Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 01.06.2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015:
    • Lze se přitom ztotožnit s výkladem Ústavního soudu, dle něhož omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi.
    • Na toto východisko pak navazuje úvaha, že přechodem majetku ve prospěch obcí podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli.
    • Předestřené závěry jsou pak v plné míře přenositelné i do posuzovaného sporu, poněvadž také kraje mohly být při přijetí zákona č. 428/2012 Sb. zatíženy povinností k vydání majetku náležejícího historicky církvím.
    • Skutečnost, že do okruhu povinných osob obsaženého v § 4 zákona č. 428/2012 Sb. (jenž nabyl účinnosti k 1. 1. 2013) kraje v
    • posledku zahrnuty nebyly, proto nijak neoslabovala legitimitu přechodu státního majetku do jejich vlastnictví proběhnuvšího v souladu se zákonem č. 290/2002 Sb. ke dni 1. 1. 2003, a nemohla tudíž ani zpětně modifikovat účinky právě zmíněného předpisu.

Právní vzory k bezplatnému stažení

Zde jsou k dispozici, k bezplatnému stažení, smluvní a právní vzory související s tématem tohoto článku a s právní pomocí zajišťovanou naší advokátní kanceláří. Vzory jsou průběžně aktualizovány v souladu s aktuální právní úpravou, ke dni jaký je u vzoru uveden jako datum aktualizace:

Přístup ke všem smluvním a právním vzorům, včetně možnosti filtrování dle kategorií, vyhledávání v názvu vzoru a fulltextové vyhledávání v textu vzoru, je k dispozici na zvláštní stránce smluvní a právní vzory ke stažení, po zaplacení předplatného vzorů a blogu. Držitelům předplatného, se po přihlášení, přímo i zde zobrazí možnost vyhledávání všech prémiových vzorů:

Rezervujte konzultaci k otázkám řešeným tímto článkem

Načítám...

Nebo zadejte veřejný bezplatný dotaz advokátovi